Při studiu každého válečného konfliktu se nám vybaví nejprve velké historické osobnosti – významní státnici, kteří symbolizují jeho politický rozměr či velcí vojevůdci, kteří se do dějin nesmazatelně zapsali svými triumfy na válečném poli. V druhém sledu si pravděpodobně vzpomeneme na prosté, bezejmenné vojáky, kteří realitu války zakoušeli na vlastní kůži. Jsou tu však ještě jedni aktéři, na něž si v našem uvažování vzpomeneme zpravidla až nakonec, přestože na ně průběh války dopadá netíživěji.
Mrtvá těla vesničanů před hořícím domemwikimedia.org
Při studiu každého válečného konfliktu se nám vybaví nejprve velké historické osobnosti – významní státnici, kteří symbolizují jeho politický rozměr či velcí vojevůdci, kteří se do dějin nesmazatelně zapsali svými triumfy na válečném poli. V druhém sledu si pravděpodobně vzpomeneme na prosté, bezejmenné vojáky, kteří realitu války zakoušeli na vlastní kůži. Jsou tu však ještě jedni aktéři, na něž si v našem uvažování vzpomeneme zpravidla až nakonec, přestože na ně průběh války dopadá netíživěji. Jedná se o civilní obyvatelstvo, jehož připravenost na válku, možnost výrazněji zasahovat do jejího dění či šance na přežití jsou vždy nejnižší. Právě těmto aktérům je věnováno dnešní číslo Post Septem, neboť právě oni jsou skutečnými obětmi války, a to bez ohledu na to, zda se bojuje za pomoci chladných zbraní, jako tomu bylo ve středověku, palných zbraní, jako tomu bylo v novověku či moderních technologií, jako je tomu v současném světě.
Jedním ze symbolů útrap civilního obyvatelstva během válečných konfliktů 20. století se stala oblast My Lai v Jižním Vietnamu, kde bylo 16. března 1968 příslušníky americké armády (United States Army) povražděno více než 300 vesničanů. Jedná se o největší válečný zločin amerických vojáků během celé vietnamské války. Medializace tohoto incidentu pak výrazně zapůsobila na americké veřejné mínění. Díky moderním telekomunikačním prostředkům byl Vietnam prvním válečným konfliktem, který bylo možno sledovat takřka v přímém přenosu. Snímky zmasakrovaných vesničanů, které krátce po incidentu pořídil armádní fotograf Ronald L. Haeberle, proto doslova otřásly americkou společností.
Podle amerického průzkumu byla oblast My Lai jedním z hlavních opěrných bodů Národní fronty za osvobození Jižního Vietnamu (Vietkong). Americké velení proto naplánovalo útočnou operaci, která měla tyto domněnky prověřit. Úkolem byli pověřeni vojáci 23. pěší divize US Army, v jejichž operační zóně se vesnice nacházela. Po čtvrthodinové dělostřelecké přípravě zaútočili příslušníci roty Charlie pod velením kapitána Ernesta Mediny na cíl. Během rychlého postupu, kdy se střílelo na vše, co se pohybovalo, se však vojáci nesetkali s žádným odporem. Místo toho, aby palba ustala a celá oblast byla zajištěna, pokračovala likvidace „zbývajících nepřátel“ ve vesnici, včetně starců, žen a dětí. Během dvouhodinového běsnění, jehož se nejaktivněji účastnili muži 1. čety poručíka Williama Calleyho, byla vesnice zapálena a téměř všichni její obyvatelé pobiti. Mladí, často ani ne dvacetiletí branci, toužící se pomstít za své padlé kamarády, se na vietnamských vesničanech dopouštěli neuvěřitelných krutostí. Ženy byly před smrtí znásilňovány, některé oběti mučeny a jejich mrtvá těla následně zohavována.
Smutnou skutečností zůstává, že toto vraždění nebylo ojedinělým případem. K podobným incidentům docházelo i na jiných místech Vietnamu, a to na obou válčících stranách. Život jihovietnamských rolníků během tzv. druhé indočínské války byl obzvláště tvrdý. Ve dne ovládala krajinu americká armáda se svou moderní výzbrojí, v noci se pak o slovo hlásily partyzánské oddíly Vietkongu. Američané si dobře uvědomovali úzkého propojení Vietkongu a místního obyvatelstva, které jeho příslušníkům poskytovalo materiální zázemí, a proto přistupovali ke každému rolníkovi jako k potenciálnímu partyzánovi. Vietkong naopak tvrdě trestal každého, kdo neprojevil loajalitu jejich věci. Pokud by vesničané odmítli poskytnout partyzánům přístřeší a stravu, riskovali, že s nimi bude zacházeno jako se zrádci a kolaboranty.
Rok 1968 byl v mnoha ohledech pro americkou účast ve Vietnamu rokem zlomovým. Po likvidaci rozsáhlé ofenzivy, kterou příslušníci Vietkongu a severovietnamské armády zahájili během oslav vietnamského Nového roku, byla morálka řadových amerických vojáků značně slabá. Nic totiž nenasvědčovalo tomu, že by Spojené státy americké dosáhly v brzké době vítězství. Konec války byl v nedohlednu, výdaje na válku neustále narůstaly, stejně jako ztráty na životech amerických vojáků. Jen rota Charlie ztratila do poloviny března 28 mužů. Nášlapné miny, přepady ze zálohy či pasti z bambusových bodců působily na psychiku mladých branců naprosto destruktivně. Dlouhodobá frustrace z dosavadního průběhu války a guerillové boje s takřka neviditelným nepřítelem byly hlavními spouštěči těchto nelidských krutostí. Tvrdou životní realitu vietnamského obyvatelstva během války zachycuje také několik celovečerních filmů. Mezi nejslavnější snímky patří: Četa (Platoon, Oliver Stone, 1986), Olověná vesta (Full Metal Jacket, Stanley Kubrick, 1987) či Oběti války (Casualties of War, Brian De Palma, 1989).
DOPORUČENÁ LITERATURA:
FREY, Marc. Dějiny vietnamské války: Tragédie v Asii a konec amerického snu. 1. vyd. Praha – Litomyšl: Paseka, 2003. 210 s. ISBN 80-7185-468-9.
SYRUČEK, Milan. V zajetí džungle: Nejdelší válka 20. století. 1. vyd. Praha: Epocha, 2007. 342 s. ISBN 978-80-87027-25-7.
Zveřejněno se souhlasem autora
Autor: Petr Hatala
Jelikož svůj blog nestíhám vést jak jsem si představoval, tak si dovolím malý kompromis. Kromě mých článků, se zde sem tam objeví článek z cyklu Post Septem, který vydáváme ve studentském spolku Agora. Články jsou zaměřeny buď na historická či na společenskovědní témata. Doufám, že se budou líbít.
